Až. Až jednou. Jó jednou...
Co to je za hloupý, zbytečný a sebedestruktivní zvyk, pořád si něco slibovat. Pořád si něco namlouvat, chlácholit se, utěšovat se, že jednou, až něco... To se taky může stát, že jednou až – půjdete zase do práce, která vás třeba vůbec netěší, vás porazí auto. AŽ se to stane, budete mít hovno! V horším případě, v tom v uvozovkách lepším budete mít výčitky, že jste měli/chtěli něco udělat, s někým se potkat, usmířit, do někoho se bláznivě zamilovat, někam odletět, nebo si prostě pořídit něco bláznivého, iracionálního, něco prostě jen tak pro svoji radost.
Ale vy jste byli korektní a chovali jste se zodpovědně, tak jste to neudělali. Chtěli jste to udělat, až – doplatíte nesmyslnou hypotéku, dorovnáte kreditku, doděláte práci, povýší vás, prostě až. Ale ono to taky nemusí nikdy vyjít!
Určitě se vám již stalo, že jste něco chtěli udělat až a ono už to nešlo. Čas se nedá zastavit, ani vrátit, osud se nedá zvrátit. Nejhorší, ze všech okamžiků bývá ztráta někoho blízkého, kterému už prostě není kam zavolat, protože nahoru (nebo dolu) zatím telefon nezavedli. Ano, možná se ptáte, co má taková úvaha co dělat na blogu o focení, ale i tuto krutou zkušenost jsem zde napsal záměrně, dokresluje totiž cosi divného, co se v nás stalo. Je to pocit strachu, provinění, hysterické zodpovědnosti a korektnosti, ale zároveň lenost, výmluvy, ztráta empatie, soucitu, ale i bázeň, přílišná sebekontrola a podřizování se davu. Je to prapodivná směs společenského tlaku, který nás nutí dělat věci, které nás nebaví, netěší, které vám nenesou radost, ale dejme tomu vás posunují dál v pofidérním společenském žebříčku „hodnot“.
Slovo hodnota dnes taktéž ještě použiju, ale o chvíli později. Ono to slovo může totiž vyjadřovat několik okruhů myšlenek, se kterými si dnes pohrávám. A nebo možná začnu s jedním hned. Jakou hodnotu má povinnost, vůči radosti? Počkejte, nelžete si do kapsy, povinnost se nedá převtělit do radosti tím, že ji plním. Tady nejsme na berňáku, taku jsme mezi fotografy! Cosi nás tlačí k zodpovědnosti, k zapadnutí do systému, k dosažení podivných cílů, které vám možná nejsou ani blízké, ani milé. Já vím, psát na Leica blogu o tom, že je fajn bejt pankáč a nevydělávat peníze zní hodně blbě, ale uvědomme si, že ti šťastnější, šikovnější, možná vyčůranější z nás třeba vydělávají peníze něčím, co je baví. A dost možná ani nedělají žádnou zbytečnou pseudopráci, ale něco tvoří, nebo dělají něco, co má nějaký smysl.
Ale abych to nějak šikovně zaonačil a vymyslel nějaký závěr tohoto proudu myšlenek, zkusím vyjádřit tu hodnotu, o které jsem se již zmiňoval. Život letí naprosto neuvěřitelným tempem. Dvakrát se otočíte a začnou vám růst vousy tak rychle, že už se musíte holit, třikrát se vyspíte a naroste vám pupek, pak se párkrát ohnete a dostanete housera. A když se narovnáte, pokud se tedy ještě někdy narovnáte, tak zjistíte, že jste ohýbali hřbet, pěstovali si pupek a denně se holili kvůli nějakému pofidernímu standardu, pozlátku, zažité obsesi, která vás nutila jet podle předem vytyčených kolejí. Stěží se tedy zase napřímíte, protáhnete se a je vám padesát. Ne, to opravdu není konec, nebojte se, je to pořád stejné, jako před dvaceti lety, ale musíte si ten mladý mozek udržet co nejdéle a stále jej hýčkat. Jakmile se totiž zařadíte do proudu průměrnosti, šedi, konzumu a návyků spotřební společnosti, je s vámi konec. Jste v Matrixu, který ovládá vše od ranní kávy a stolice, přes 12h v nesmyslné práci až po průměrné, masově aplikované zboží, kterým plníte svůj celoživotně splácený, unifikovaný dům!
A v tom je ten problém. Společnost se snaží o tvorbu unifikovaných, beznázorových, vzorně fungujících jedinců, kteří fungují podle předem daných scénářů a jejich život je naplněn bublinou. Bublinou, která dusí jejich osobnost, jejich kreativitu, vlastní pohled na svět, ale i touhu. A touha společně s vášní je to, o čem se snažím napsat v tomto článku.
Je to průvodce svobodným a kreativním životem, který můžete zažít AŽ...
Pokud tedy cítíte, že už toho bylo dost, vystupte z řady a udělejte něco šíleného. Nebo něco, po čem prostě toužíte už tak nějak moc dlouho. Zbavte se všech zbytečností a zátěží a kupte si něco pro radost, když už jsme u toho, kupte si třeba staré Porsche 911 z roku 1968 a zavřete se s ním do garáže, nebo si pořiďte starý mlýn a vlastnoručně jej zrekonstruujte, pořiďte si karavan s dejte se na cestu, nebo si jen sbalte bágl, vyberte konto, chyťte svou životní lásku za ruku a vyražte stopem poznávat svět!
A zrovna na tu cestu, si můžete přibalit ten nekřesťansky drahej foťák, co po něm už kolik let toužíte! Nebo Zeiss Otus? Chcete ho? Stojí randál??? No tak přestaňte čekat a prostě si udělejte tu radost!! Protože vaše sny vás posouvají dál a nic nevyplaví více endorfinu do krve, než radost ze splněného přání. Tak dneska zdecimujte účet a prostě si udělejte fajnovej den jen a jen pro sebe. Odměňte se. Za všechny ústrky. Za všechna ta omezení. Jděte a udělejte to! A pak jen utíkejte ulicí s výrazem šťastného blázna a tvořte. Tvorba čehokoliv je to jediné, co po vás může zůstat, kromě vzpomínek. Ale i ty je třeba vytvořit!A proč i ty nejobyčejnější obrázky nevytvořit vaším nejdražším objektivem…? Chcete to křivě? Udělejte to! Chcete to rozmazaně? Udělejte to! Nečtěte už ty sračky, které vás šněrují! Nekoukejte na ty testy, na ta měření. Líbí se vám ten design? Tak si to kupte! Nemáte na to prachy? Prodejte nějakej jinej krám, co se vám doma válí! Protože pak se dostanete k samotnému jádru. Pořídíte si to, co vám dělá radost teď, ve chvíli vaší tvořivé síly a provázet vás budou jen tyto čtyři milé dámy:
Touha. Vášeň. Kreativita. Dovednost.
Už je čas, co říkáte...?
